MS v Adventure Race 2013 – Kostarika – 1. až 3. den

– 850 km vzdušnou čarou = 1000 km na trati
–  až 10 dní NON-STOP
– 25 zemí a 60 reprezentačních čtyřčlenných týmů (min. 1 žena)
– Trek, MTB, OB, kajak, raft, plavání, lezení, HighMountain, canyoning, coasteering, in-line, jumary …
– 0 až 40 °C; 0 až 3 400 m n. m.; vlhkost až 90%

Závod vede přes celou Kostariku od Panamy po Salador. Kouzelný byl předstartovní výklad, kdy museli závodnici projít kolem 4 akvárií s hady, které budou potkávat v buši a na vodě a jejichž kousnutí je smrtelné.

Závod začal MTB etapou dlouhou 100 km s převýšením 1000 m. Po 9 až 10 hodinách kolem půlnoci dojeli do depa první týmy. Výborně zvládly čeští reprezentanti především noční úsek přes opuštěné železnice a s hodinovou ztrátou se pohybují kolem 15. místa. Bez spánku pokračují všichni závodníci na mnohem náročnější etapu sea kajaku, jehož první část vede po řece. Mořský kajak cca 70 km vede přes Golfo Dulce (nejhlubší záliv na světě), kde se závodníci potkali s delfíny a někteří s velrybami. Klíčový byl mangrový kanál, protože týmy, které se k němu dostaly za odlivu musely lodě přesunout po souši a tím velmi ztratily. Také hrozné vedro kolem 40°C dává všem zabrat. Na moři se nedá odpočinout, protáhnout nebo si lehnout – prostě musíte 12 až 16 hodin pádlovat.

Asi 30 km trek přes poloostrov do Drakovy zátoky vedlo nekrásnějším místem Kostariky. Teplota je nad 30 ° C se slušnou vlhkostí, a pro ty, kteří uvízli v Mangrovem porostu, tak to mají dublované – žádný stín a žádný vítr a žádná voda. Většina týmů by dala cokoliv za studené pivo.

Závodníci překonali 1 km převýšení a přes džungli doběhli v podvečer k moři, kde je čekala náročná etapa na řece o délce 65 km s přesuny po souši, ale s obrovským množstvím cest, kanálů a hlavně variant postupů. Takto náročný orienťák na řece není nikde na světě. Proto se předpokládalo, že nejlepší zvládnou trať za 15 hodin, ale skutečnost byla horší a nejlepším trval River Kajak skoro celý noc a den. Nejdrsnější etapa pádlování v historii Adventure závodění! O spaní během noci nebyl zájem – nikdo si netroufl zalehnout na břeh plný krokodýlů a vodních zmijí. Některé týmy šetří holky jak to jen jde – přenášení přes vodu může být zásadní na treku, protože holkám ochrání co nejdéle nohy.

V čele závodu jsou Francouzi z Thule, ale Novozélanďané ze Seagate, Švédové ze Silvy nebo jihoafrický Adidas popř. americký Tecnu jsou v kontaktu. Skvěle si vedou Mistři Evropy z Polska a drží se mezi prvními 8 týmy. České týmy skončí River Kajak mezi 15. až 20. místem. Tecnu z USA riskovali postup přes kanál, kdy spoléhali na příliv a nakonec jim to vyšlo. Poláci měli štěstí na problematicky zakresleném kontrolním bodu, který našli hned a tím stáhli o hodinu první Francouze, kteří bloudili. Závodníky čeká 100 km MTB do 2000 m n. m. a následovat bude téměř 100 km dlouhý VHT trek s převýšením 4 km. Z nuly do 4 km a naopak z teplot +35 na °C – to bude náročné !!!

Živý přenos: http://live.arcostarica.com

Zdroj: www.ceas.cz

Marek Navrátil: MS AR 2013 – od pobřeží k pobřeží, od hranic k hranicím

Pokud by mělo být letošní Mistrovství světa v adventure race označeno jedním slovem, pak by to mohlo být slovo – monstrózní. Alespoň to naznačuje pro nás exotická lokalita závodu (Kostarika) a také jeho parametry. 850 km, nejrychlejší 6, nejpomalejší 9 dnů a nocí závodu s jednou povinnou přestávkou v délce 6 hodin.

kosta_1

kosta_4

Mezitím – děj se vůle boží! Konkrétně nás tedy čeká závod odehrávající se od pobřeží Pacifiku k pobřeží Atlantiku a také od hranic Kostariky s Panamou až ke hranicím k Nikaraguou.

kosta_2kosta_3

Závod proběhne v tzv. expedičním stylu, takže etapy budou dlouhé, méně dep, těžší batoh s výbavou. K tomu připočtěme teploty v rozmezí 2 – 35 st. celsia a vlhkost okolo 95% a máme z toho skoro přírodní saunu. Překonáme také hory s nadmořskou výškou okolo 3600 mnm (proto ty teploty kolem 0 st.).

kosta_6

Závodu se zúčastní dva české týmy, oba podporovány firmou Salomon, Suunto a také dalšími sponzory (Opava-Net, Accom, S21 energy). Každý čtyřčlenný tým má ve svém středu jednu ženu. Nikdo z nás přesně neví, co na nás čeká. Detaily závodu zůstávají utajené až do 24 hodin před startem, jak je na těchto akcích pravidlem. Můžeme si jen představovat, co znamenají dlouhé etapy uprostřed buše, kde podle organizátorů ztroskotali letouny a nikdy nebyly nalezeny. Teprve ucítíme na vlastní kůži, co to je prodírat se porostem, kde číhají trny jedovatých rostlin, ale i zuby hadů a jiná divoká zvěř. Až uslyšíme při plavbě na moři někde v blízkosti dýchat velrybu, nebo šplouchat delfíny, možná nás to vzbudí a přiměje k vyššímu tempu. Pokud prý budeme mít štěstí, uvidíme i jaguára (ne na silnici na kolech, ale čtyřnohou šelmu:-)), ale to by si mnozí raději taky nechali ujít. Snad budou dost plaší a sytí.

 kosta_5kosta_7

Držte nám palce, abychom nástrahy tohoto závodu zvládli a dostali se v plné sestavě do cíle. Pokud se nám toto podaří, je zároveň i velký předpoklad (skoro záruka) velmi solidního umístění. V nabité světové konkurenci 60ti týmů bude umístění v první dvacítce velmi dobré, umístění v první desítce je pak už metou vysněnou.

Jan Zemaník: Recenze Salomon Snowcross CS

Na první pohled Snowcrossy běžeckou obuv vůbec nepřipomínají, svým zpracováním vypadají spíše jako kotníkové boty. Jenže Snowcrossy jsou ryze běžecké závodní boty, s nízkou váhou, které jsou mimo jiné i díky hřebům přímo předurčeny pro běh v extrémních podmínkách. Hned jak jsem boty dostal a šel v nich první trénink, bylo mi jasné, že si budeme rozumět. Odběhl jsem v nich závod LH24, část Zimní výzvy, Krkonošský survival a mimo jiné jsem v nich také něco odtrénoval, takže suma sumárum – v Snowcrossech jsem za tři měsíce absolvoval přes 400 km ve sněhu a mrazu.

 

Tak tedy pár poznatků: 

Jak už jsem psal, vypadají na první pohled jako kotníková obuv, a to díky ochrannému návleku. V podstatě jsou to Speedcrosy (nebo spíš Spikecrossy), mají klasické rychloupínací zavazování (tak jak jsme u Salomonu zvyklí), jsou hodně lehké, jen mají navíc ten návlek, který celou tu ,,vnitřní botičku,, chrání. Tento návlek opatřený zipem funguje spolehlivě, je dosti vysoký a pohodlný. Zapínání zipu obvykle nečiní žádný problém, pokud však máte hrubou a vysokou ponožku, musíte tomu trochu pomoct a stáhnout si to rukou, jednoduše řečeno není to jedním tahem.

 

Hodně lidí se mě ptalo jakou mají boty membránu a co vydrží. GoreTex Snowcrossy nemají, ten do běžeckých bot nepatří (můj názor), mají však membránu Climashield, která zajišťuje ochranu proti vodě, je prodyšná a zaručuje nízkou hmotnost. A co vydrží? Na žádné velké brodění to není, v mokrém sněhu po kolena je v botách za hodinu a půl mokro, ovšem na takové to naše klasické běhání jako je Lysa Cup nebo Lh24 jsou Snowcrossy jako dělané.

 

Největší předností je však podrážka, která je opatřená devíti hřeby. Ať už člověk běží po uježděném sněhu nebo zledovatělém úseku boty neskutečně dobře drží a dodávají každému kroku velkou jistotu a to jak ve stoupání, tak i v seběhu! V botech jsou anatomické stélky OrthoLite. Snowcrossy jsou celkově hodně pohodlné, oblast kolem kotníku je navíc vyztužená. Co se týče dlouhého běhu/treku, tak jsem nikdy neměl problém s žádnými otlaky či puchýři a to ani po závodě Lh24.

 

Snowcrossy splnily veškeré mé očekávání a staly se nepostradatelnou součástí na všech mých náročných běžeckých zimních závodech. Takže pokud máte nějakou tu korunu navíc a chcete dobré zimní běžecké boty, vyplatí se do nich investovat 🙂

http://salomon-run.cz/snowcross-cs-black-red (nový model – zima 2013/14)

http://salomon-run.cz/snowcross (recenzovaný model – zima 2012/13)

Martin Tuharský: Na plný boty 2013

Tento závod jsem navštívil letos potřetí.
Základnu závodu tvořila budova církve bratrské v Hrádku. S parťákem jsme na místě něco po osmé hodině večerní a vítáme se s některými známými. Registrace probíhá hladce jelikož závod je takového domácího typu a to se mi na něm moc líbí. Nikde žádné davy jen pár (asi 100) lidí. Do startu ve 22:00 je ještě dost času a nikdo zatím netuší, jaké letos organizátoři připravili vrcholy. po deváté hodině je všem jasno.

– Žďár 748 m n.m.
– Malý Sošov 763 m n.m.
– Poledná / Polední 672 m n.m.

Nejdříve hledáme v mapě vrcholy a pak se rozhodujeme jaký zvolit postup. Tuto situaci probíráme s profíkem Filipem Šilarem a nakonec zůstaneme u pořadí Žďár, Malý Sošov, Poledná.

Jdeme se k autu převléci do závodního a těsně před desátou jsme na startu. Taktika je jasná ze začátku se držet profíků a pak se uvidí. Po startu sbíháme dolů do hrádku a tempo je přímo vražedné. Mně se běží dobře, ale parťák vypadá, že to neuvisí. Snažím se jít dál tempem Filipa, ale to bych musel být sám a možná bych jim stačil. Když začneme stoupat přímo na Žďár mimo značku teprve zde začínám být ve svém živlu. Mám rád prudké stoupání přímo v lese mimo značku, když se do toho opřu a prodírám se ostružiním smrčky a jiným lesním porostem zjišťuji, že pro mého parťáka jsem nasadil moc rychlé tempo. Musím tedy schladit hlavu a zpomalit.

Na vrcholu jsme za 47 minut a máme v nohách 6,5 km. Teď jdeme rovnou dolů na sever krásným prudkým srázem plným kamení abychom se napojili na modrou značku vedoucí do Bystřice a z Bystřice dál běžíme po silnici až do Nýdku. Běží se dobře a tempo je stále slušné. Z Nýdku stoupáme na Beskydské sedlo po zelené a nahoře odbočujeme na vrchol Malý Sošov, zde se však necháváme unést davem a vrchol přecházíme a po cca 500 metrech se vracíme zpět a nacházíme kontrolu na červené značce mimo vrchol. Máme za sebou cca 22 km v čase 2 hodiny 30 minut.

Zbývá nám poslední vrchol Poledná a tak se vracíme po zelené do Nýdku a zde po červené jdeme až za můstek přes řeku a pak opět stoupáme přímo na vrchol. Na vrcholu hledáme kontrolu ještě s jinými týmy a nikde ji nemůžeme najít. Vydáváme se tedy po hřebeni a doufáme, že kontrola bude někde dále a naštěstí byla sice asi kilometr od vrcholu, ale nám to nevadí my to už máme po cestě na základnu a tím pádem i do cíle.

Na třetí kontrole máme v nohách 30,8 km a od startu uplynulo 3 hodiny a 45 minut. Teď nám zbývá vrátit se zpět do Hrádku na základnu. Jdeme hřebenem až k Filipce a pak klesáme k základně. V cíli jsme za 4 hodiny 24 minut a je zde jen jeden závodník a to jednotlivec.

Omlouvám se parťákovi, že jsem ho tak zničil a že příští rok si to můžeme zopakovat. Dáváme si vítězné pivo a hodnotíme závod s pořadateli. Další tým dobíhá do cíle hodinu po nás. Uleháme ke krátkému spánku do spacáků jelikož ráno se musíme zúčastnit vyhlášení. Hodně obdivuji ty kteří se na základnu vracejí kolem osmé hodiny ranní.

Výsledky:

https://docs.google.com/file/d/0B4XlCuUs6_aHRzg0MkNqN2lTeHM/edit?usp=sharing

Záznam z hodinek SUUNTO Ambit 2S

http://www.movescount.com/moves/move20723992

 

5 BV 2013 – Marek Navrátil, Michal Peitz (Salomon-Suunto/OpavaNet)

Vrcholy: Vsacká Tanečnice (912 mnm), Lukavice (898 mnm), Smrkovina (924 mnm), Čertův mlýn (1206 mnm), Velký Javorník (918 mnm), Oprchlice (639 mnm) – výsledný čas 19 hodin

Na start do Rožnova pod Radhoštěm jsem dorazil krátce před 21 hodinou. Michal Peitz, můj parťák do týmu pro tento závod, už přijel chvíli před tím. Vše jsem měl nachystáno z domu a tak jsme jen v klidu vyslechli všechny informace před závodem a trošku jsem rozklusal ztuhlé údy. Je jasné. že budeme chtít závodit o první příčky a tak je i startovní proces důležitý. Rychle najít a odebrat obálku na pódiu s naší záznamovou kartou a dalšími informacemi, to byl úkol pro Michala. Já jsem mezitím měl namapovat první zveřejněný vrchol a hned jsme mohli vyrazit. Mapovat ale naštěstí nebylo co, protože odběh k Tanečnici byl jasný. Z centra se dalo odbíhat pouze na 3 strany a kdo se na to připravil, ten nemohl být překvapený. První z centra ale vybíhal Libor Uher a Petr Míl. Libor našel svou obálku ohromně rychle, během několika málo sekund. Nám to trvalo několik minut a přesto jsme Petra s Liborem potkali hned na parkovišti za halou. Vyráželi jsme tedy společně přes Rožnov na Tanečnici, teplo a vlahá noc. Předpověď ale nelhala a za necelá 2 hodiny začalo pršet. Naštěstí se moc neochladilo a tak nebylo třeba ani měnit oblečení – za běhu bylo pořád dobře. Na Tanečnici dorážíme za mlhy a deště 4 týmy. My s Michalem máme malinký odstup za dvojicemi Cypra/Svoboda, Šilar/Čeladník a Uher/Míl. Na kontrole se sbíháme a Libor s Petrem se rozčilují kvůli špatné kartě, kterou Libor na startu sebral jinému týmu. Chtěl být hodně rychlý a tak prostě zbrkle zaměnil obálku, což se teď ale vymstilo. Mezitím Cypra/Svoboda odbíhají do mlhy a my v mapě hledáme spolu s Šilarem/Čeladníkem, kde je vrchol Lukavice. Nakonec nám pomáhá Petr Míl a vybíháme jako druzí. Dále jdeme po hřebeni přes Soláň až Pod Kotlovou, kde plánujeme seběh do Horní Bečvy po zelené. Než obíhat dál v rozmočeném terénu po kopcích v mlze, raději volíme variantu částečně po silnici. Dobíháme až na Mezivodí, odbočujeme po žluté na Salajku a pak po modré na Hluchanku. Odtud už nás čeká jen asi 1,5 km po hřebeni na Lukavici. Už jsem tudy šel mnohokrát, ale že se to tu jmenuje Lukavice, to jsem netušil. Zjišťujeme, že jsme na druhém místě asi 20 minut za dvojkou Cypra/Svoboda. Trochu mně překvapilo, že jsme teprve na prvním kontrolním bodě, ale nakonec je to celkem jedno. Klidně by tento závod mohl být označen za 20 BV a bylo by to jedno. Vždyť přeběhnem během celé trasy tolik vrcholů…a trasa bude stejně pořád stejná a musí se oběhnout celá. Smrkovinu, další vrchol, jsme našli v mapě celkem rychle a postup byl taky více-méně jasný. Zdá se mi, že jít z konečné po modré přes údolí Černé Ostravice na Švarnou Hanku je lepší, než obíhat hřeben přes Bílý Kříž. Obzvlášť kvůli husté mlze, která je pořád všude nahoře. Z Hanky na smrkovinu už je to opět kousek, asi jen 1,5 km, ale najít finální vrchol není tak snadné. Důkazem je, že potkáváme po chvíli dvojku Cypra/Svoboda a ti jsou už mírně nervózní. Evidentně vrchol ještě nenašli, ale jasnou odpověď nám dát nechtěli. Prostě mlžili v rámci závodního souboje. Chvíli hledáme, každá dvojka na svou pěst a po 10 minutách se objevuje třetí dvojka Šilar/Čeladník. Mlha opět ztěžuje orientaci. Zkusili jsme už 3 cesty a žádná z nich nebyla dobrá, naštěstí ta poslední ještě dále stoupá a za zatáčkou problikají v lese světýlka čelovek dvojky Šilar/Čeladník. Dorazili jsme tedy jako třetí, rozestupy jsou teď mezi prvními třemi týmy dvouminutové. Ambiciózní Cypra/Svoboda zmizeli někde v lese, druhou dvojku ještě potkáváme nad mapou, jak zvažují nejlepší variantu na Čertův mlýn. Vzhledem k tomu, že v cestě stojí přehrada Šance, nevidím lepší variantu, než oběhnout ji směrem k Ostravici. Pak se ještě vyhnout Smrku a vystoupat na kolem Kněhyně na Čerták. Po cestách ze Smrkoviny k Šanci se ale motáme víc, než bychom chtěli. Týmy před námi drtí více terénem po svazích lesem dolů, což je rychlejší. Nakonec dělám asi chybu, když ještě v Ostravici obíhám Smrk tak hodně, že naběháme zbytečné km navíc. Podbíháme Smrk až kolem golfového hřiště, ale pak se musíme přes kus Čeladné vracet více pod kopec Kněhyně. Nahoru nám to už moc nejde, Michal toho má víc než dost a na Čertově mlýně zjišťujeme, že jsme ztratili další pozici. Klesli jsme na 4 místo a ztráta na 3tí je asi půl hodiny. Velký Javorník byl jeden z kopců, který jsme tak trochu teď čekali. Mapovat ani nemá cenu. Seběh u Pusteven do Trojanovic bude sice utrpení, ale obíhat celý hřeben až na Radhošť nic neřeší. Stejně bychom museli dolů do sedla Pindula a zas nahoru. Před Frenštátem odbočujeme nějakou zadní cestou a dobíháme pod Javorník k benzince, co je na výpadovce na Rožnov. Dokupujeme rychle pití a něco na posilněnou před kopcem. Začíná být i pěkné vedro ve stoupání, protože slunko peče jako v létě.  Díky občerstvení zvládáme kopec celkem rychle, ale nahoře zjišťujeme pořád stejný odstup na 3tí místo. Alespoň není větší. Vrchol Oprchlice je vlastně tak trochu vysvobození. Je konec dohadům a obavám, kam vlastně se trasa natáhne nakonec. Co kdyby to byla Lysá? Takhle jsme se šli podívat někam, kam bychom asi jindy nešli. Hřebínek táhnoucí se od Frenštátu k Valašskému Meziříčí je takový osamocený a ne moc frekventovaný. Asi kilometr za Javorníkem se davy turistů rozplynuly a pak jsme potkali už snad jen 4 lidi. Vrcholky před Oprchlicí jsme většinou obíhali po souběžné cyklotrase, takže postup byl vcelku příjemný i když se to už táhlo. Byli jsme na trase už 15-16 hodin a do cíle jich ještě pár chybělo. Z Oprechtice jsme se otočili zpět a šli jsme asi 2 km po stejné trase, než jsme odbočili do údolí a sestupovali do Zubří. Byli jsme zvědaví, jak daleko jsou ještě soupeři za námi, jestli nějaké uvidíme. Potkali jsme 2 dvojice, ztráta na nás byla asi 30 minut. Na třetí tým jsme my stále ztráceli 30 minut, ale pořadatel na posledním vrchu nás povzbudil tím, že prý tento tým odcházel z vrcholu úplně jiným směrem, než zpět do Rožnova. I když jsme běželi, co schopnosti dovolili, nebylo naše tempo moc vysoké. Běh po asfaltu bolel a bylo nutné ho zvládnout přes celé Zubří do Rožnova a až na jeho druhý konec. Nakonec jsme doběhli kolem 17té hodiny, na čtvrtém místě. Tým před námi byl už jen asi 8 minut, ale s tím se už nic udělat nedalo. Výsledek to není špatný a podařilo se nám zvládnout celou trasu, což není vždycky úplně jednoduché.

LAVAREDO S TOMÁŠEM PETREČKEM

Už delší dobu uvažuji o nějakém horském ultramaratonu v Alpách nebo v jiných evropských horách. Ač nejsem excelentní běžec, rád přijímám extrémní výzvy. A pokud pořadatel závodu připraví pěknou horskou trasu, která mne osloví, chtěl bych tam být ! Nedávno jsem dostal nabídku zúčastnit se v příštím roce závodu – LAVAREDO ULTRA TRAIL, konaném v červnu 2014. Proběhnout se v krásných Dolomitech, poznat tu pravou atmosféru světového závodu – WORLD ULTRA TRAIL TOUR – a změřit se s nejlepšími světovými ultra běžci bude zážitek.

Honza Weber a salomon-run.cz vypraví jeden luxusní autobus z ČR s péčí, kterou věnuje všem ultra běžcům. A to – společně se závodem samotným – se nedá odmítnout. Pokud mi do tohoto termínu nic důležitějšího nevstoupí, velice rád do DOLOMIT  vyrazím s Vámi!!!

Tomáš Petreček

Děkuji Tomášovi za zájem a doufám, že mu do termínu závodu reálně nic nevleze ! Ostatně, právě ona termínová vzdálenost se podle ohlasů zdá být při rozhodování o účasti problémem… K tomu dodávám, že rozhodnutí „nyní“ je s jistotou všeho, doprava+ubytování+REGISTRACE! Rozhodnutí „v únoru“ již bez jakýchkoliv záruk a zajištění, a to vč. registrace samotné .  Po spuštění SVĚTOVÉ registrace 14.2.2014 bude -mimo zájezd- max. X hodin na to se tam nějak dostat. A tomu se má nabídka VYHÝBÁ !

K 8.10.2013 zůstává volných 25 z 40 míst a tak….

Jan Weber

Více na LAVAREDO 2014

Lavaredo Ultra-Trail 2014

Rádi bychom Vás pozvali na výjimečnou světovou běžeckou akci Lavaredo Ultra-Trail 2014, pro kterou se nám podařilo získat 40 startovních míst!

LAVAREDO ULTRA-TRAIL

  • 118 km / 5.740 m+
  • závodu se tradičně účastní celá světová špička
  • akce je součástí nové Ultra-Trail World Tour 2014 (více o Tour), která propojuje nejslavnější extrémní horské běhy

CORTINA TRAIL

  • 46 km / 2.520 m+
  • kratší závod v úžasném prostředí Dolomit pro ty, kdo má rád svižnější tempo nebo si na Ultra ještě netroufá a chce nasbírat cenné zkušenosti

Salomon-run vypraví v červnu příštího roku autobusový zájezd, zajistí ubytování, stravování a místo na startovní listině. Vy se tak můžete soustředit pouze na běh!
Podrobné informace o tomto běžeckém zájezdu naleznete na stránce www.salomon-run.cz/lavaredo2014

Ultra-Trail World Tour

Zajímavá zpráva přišla na začátku září z dějiště závodu The North Face Ultra-Trail du Mont-Blanc, kde bylo rozhodnuto, že se v příštím roce uskuteční ultra-trailová světová série Ultra-Trail World Tour 2014. Prakticky to znamená, že se umístění z tradičních světových akci jako např. Lavaredo Ultratrail či Transgrancaria bude bodovat, a vznikne tak světový žebříček, jaký známe z tenisu, běžeckého lyžování a dalších individuálních sportů.

Závody budou rozděleny do několika obtížnostních kategorií, rozhodujících o maximálním počtu získaných bodů. Do celkové roční klasifikace se budou započítávat výsledky z 6 závodů, přičemž dva mohou být z nejvyšší kategorie. Přesná pravidla a rozdělení závodů do bodových kategorií by měla být zveřejněna během podzimu.

Organizátoři si od Ultra-Trail World Tour 2014 slibují další popularizaci extrémně náročných dálkových horských běhů, což by se mohlo projevit ve zvýšeném zájmu sponzorů o toto stále ne zcela doceněné sportovní odvětví.

19.ledna – Vibram Hong Kong 100
1. března – The North Face Transgrancaria (Španělsko)
15. března – Vibram Tarawera Ultramarathon (Nový Zéland)
5. dubna – Marathon des Sables (Maroko)
26. května – Ultra-Trail Mount Fuji (Japonsko)
28. června – Western States 100 (USA)
28. června – The North Face Lavaredo Ultra Trail (Itálie)
29. srpna– The North Face Ultra-Trail du Mont-Blanc (Francie/Itálie/Švýcarsko)

Webové stránky Ultra-Trail World Tour 2014: www.ultratrailworldtour.com

Ultra-Trail World Tour 2014

 

Jan Weber: BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2013

Jsem sice v Itálii a nemám přesné informace, nicméně po přečtení „statistiky“ na www.beskydskasedmicka.cz, kde pisatel píše, že „Loňští vítězové by skončili až sedmí“ suše konstatuji:

  • loňští vítězové vyhráli také letos !
  • srovnávají nesrovnatelné – loňští vítězové závěr z důvodu 25 min. náskoku v Ráztoce „vyklusávali“
  • tento rok to byl „boj“ (také s rezervou) do konce a tak nakonec byli všichni rychlejší…
  • časy se mění a lidé se zdokonalují. Bude to takto dál. Hodina dolů nijak nepřekvapuje!

Co je důležité je to, že loňští vítězové – ŠTRYNCL i PETREČEK zrychlili a svůj titul, resp. vítězství letos zopakovali!
Patří jim za to poklona!

Honza Weber

Jan Zemaník: The North Face® Ultra-Trail du Mont-Blanc®

Když jsem se poprvé v roce 2010 procházel před výstupem na Blanc po Chamonix, plakáty o UTMB na každém rohu mě zcela uchvátily a v duchu jsem si říkal, že by to bylo něco, běžet takový závod. V té době jsem ještě o nějakém pořádném horském běhání neměl žádnou páru, spíš to byla taková myšlenka do budoucna, protože uběhnout sto killometrů po Alpách, bylo pro mě v té době něco nemyslitelného.

Časy se trochu změnily, po kopcích pořád lezu a navíc k tomu po nich i běhám, takže uběhnout sto kilometrů v Alpách není nic až tak nereálného. Je středa 28. a já sedím spolu s Jakubem Řídelem, Zbyňkem a Klárou Cyprovými v autě směr Chamonix na slavný TNF UTMB. V lednu jsem měl štěstí, vylosovali mě na tento závod, konkrétně na trať CCC se startem v italském Courmayeuru. Tuhle distanci jsem si vybral na základě doporučení od kamarádů, kteří zde už závodili. Jedná se o stokilometrový závod, který by měl být dosti běžecký a teoreticky by se tu dal zaběhnout i dobrý výsledek. Trať TDS není až tak běhavá a klasické UTMB, jo tak to si nechám raději na později!

Do Chamonix přijíždíme po dlouhé cestě ve čtvrtek odpoledne, jsem celkem v časové tísni, protože mě čeká zdlouhavá prezentace, ubytování a příprava na závod, na který musím odjet už v pátek v šest ráno. Stíháme ještě fandit našim finišerům trati TDS a hurá na prezentaci. Slušel by tomu zvláštní odstavec, povinná výbava je totiž kapitola sama o sobě. Nepromokavá bunda, nepromokavé kalhoty, dlouhý kalhoty, teplé triko, čepice, rukavice, obinadlo, čelovky, náhradní baterky, alu folie, mobil, nádoba na pití 1L, hrneček no prostě kupa věcí, které se musí donést na prezentaci, kde to zkonrolujou, dají vám číslo a čip a popřejou hezký závod. Zní to docela jednoduše, jen kdyby nebyla u prezentace fronta přes půl Chamonix. Pravda trochu přeháním trvalo to celé dvě hodiny, naštěstí jsme všichni prošli a mohli se jít ubytovat. Na poslední chvíli jsme našli super kemp, takový malý a skromný, pár minut od centra, kde pro nás bylo poslední volné místo. Stany byly postavané za pár minut, rychle najíst, nachystat se na závod, návštívit nové kamarády v nedalekém apartmánu a rázem bylo deset večer, nejvyšší čas jít spát (ráno mě totiž čekal budíček už v pět, protože v šest mi jel autobus na start do Courmayeur).

Vstávat ráno v pět kvůli odjezdu na start, který je až v devět, to je to poslední co se mi chtělo, ale neměl jsem na výběr. Sbaleno jsem měl z předchozího dne, takže ráno žádné zmatky jen jsme popadl batoh, doplnil pití a hurá do města na autobus. Odjeli jsme na minutu přesně, cesta do Courmayeuru uběhla celkem rychle (cca 40 min). Začínalo svítat, pohledy na okolní kopce byly fantastické, dal se tedy očekávat hezký závod, který by počasí nemuselo zkazit a hlavně by se nemusel zkracovat. V Courmayeuru jsem byl asi dvě hodiny před startem, taktak jsem našel kousek místa v teple nějaké recepce, kde bylo dalších asi padesát lidí a snažil se usnout. Moc se mi to nedařilo, všude byl hluk a zmatek, každý byl nervozní, na záchody byla několika minutová fronta. Snažil jsem se být celou dobu v klidu, prostě no stress a v duchu jsem si plánoval co a jak v závodě udělám. Dvacet minut před startem jsem byl na cestě do startovního koridoru a ejhle, chcaní..Všude fronty a všude plno lidí, stálo mě to dobrých pár minut než jsem našel vhodné místo, ale jít na start a cítit se v pohodě je prostě základ úspěchu. Tenhle úkon mě však stál zařazení hluboko do startovního pole a v duchu jsem si říkal: no do prdele. Úderem deváté bylo odstartováno, tempo mírné, ale v dálce už to draci mydlili vstříc kopcům. Snažil jsem se tím nějak netrápit a běžel si svoje. Počáteční kilometry po asfaltu jsem si užíval a prokousával se pomalu dopředu, při náběhu do terénu všichni trochu zvolnili a koho to před sebou nevidím. Má to cop, hezký zadek, velké tetování na noze, že by Fernanda? Je to tak, úvodní stoupání absolvuji společně se známou ultra běžkyní Fernandou Maciel, což byla záruka dobrého tempa pro začátek a slušné podívané.

První dvoutisícový kopec za mnou, super, vůbec nemám myšlenky na to, zjišťovat pořadí a dávám se do svého oblíbeného seběhu. Jde to dobře, daří se mi postupně předbíhat všechny závodníky i Fernandě jsem utekl. Na občerstvovačce doplňuji jen pití a běžím dál, začíná být pořádně teplo a spotřeba tekutin je dost veliká. Terén mi naprosto vyhovuje, je zvlněný dá se slušně běžet. Mám za sebou skoro 26 km a dobíhám na druhou občerstvovačku do Arnuvy. Zase tady nestrácím moc času, doplňuji pití a zkouším něco k jídlu, sýry a salámy super, citím se velice dobře, což je dobře před následujícím dalším dvoutisícovým kopcem. Atmosféra je úžasná, všichni fandí, vůbec nevím jak si v závodě vedu, ale snažím se na to zatím nemyslet. Stoupání na Grand Col Ferret je nekonečné, přichází první malá krizička, dávají mě asi dva závodníci a je mi tak trochu blbě. Vše si ale opět vynahrazuji v seběhu, kde předbíhám několik chlapců a zase to jde dobře.

V podstatě až do Champex-Lax, kde je občerstvení a je to asi padesátýpáty kilometr si závod neskutečně užívám, dobírám opět pití, jím a poprvé se tak nějak začínám zajímat, který asi jsem. Musel jsem se na to ptát asi třikrát ve dvou jazycích, protože jsem nemohl uvěřit, že jsem někde kolem dvacítky, přesně o takovém umístění jsem na startu snil. Měl jsem před sebou ještě asi čtyřicetpět kilometrů a začal jsem v hlavě spřádat taktiku a postup jak tohle umístění udržet. Základem bylo nějak extra nezrychlovat, jíst, pít a hlavně nedělat žádné kraviny! Celý úsek až do Trientu (72km) už nebyl tak v pohodě, byl zde jeden výrazný stoupák, který mi dal zabrat trochu víc, než jsem čekal a začaly zde menší křeče a pár lidí mě předběhlo, seběh už jsem si tolik neužíval. Na občerstvovačku v Trientu už jsem dobíhal zase docela v pohodě a nic mi nebránilo běžet dál do Vallorcine. Na každém kontrolním bodě už jsem svoji pozici docela řešil, ale pořád to bylo kolem té dvacítky, super!. Trochu jsem se děsil posledního kopce, měl opět přes dva tisíce, byl kousek od cíle a dala se tam čekat krizovka.

V seběhu před Vallorcine se už začlo stmívat a musel jsem vytáhnout čelovku, začal jsem být trochu nervozní, protože můj hlavní cíl byl, zvládnout závod do půlnoci, což se ale nezdálo vůbec nereálné, ba naopak. Tak jo Vallorcine, opět jídlo a pití a vstříc posledním kilometrům do Chamonix. Před posledním stoupákem jsem se chystal hodit do sebe tabletky proti křečím Anticramp, které mám odzkoušené, že fungují. Sahám do kapsičky a průser jako vrata, bohužel jsem v tom předstartovním shonu zapomněl hodit plátko tabletek do sáčku, takového kterej má nahoře tu pásku a chrání obsah před vlhkem a všechny tablety včetně brufenu se mi rozmočily na kaši. Přesně v tom místě a okamžiku odstartovalo mých nejdelších asi osmnáct kilometrů v životě. Dobíhám k asfaltce a vysoko nademnou vidím čelovky, kopec jako prase, nekonečné serpentýny. Na to, že je už docela tma, stojí a fandí tady hodně lidí a snaží se mě hnát dopředu. Nejde to, konec tečka, křečuju jako nikdy, občas musím i zastavit, tempo rapidně pokleslo. Banální věc, která trvá obvykle dvě-tři minuty se mění v zásadní problém. Je mi neskutečná zima, oblíkám se do Goretexu, bunda, kalhoty, čepice a ze zadu mě začínají dohánět další a další. Nejhorší okamžiky, které mohou nastat, hlava chce, ale tělo ne. Kilometry ubíhají velice pomalu spíš vůbec…Konečně jsem na vrcholu, vidím v dálce osvětlené Chamonix, běh je vyloučen, tak pajdam a hlavou se mi honí nejčernější myšlenky, jak to takhle můžu posrat. Úsek z Vallorcine do Chamonix měří asi 18 km, jdu ho asi šest hodin, lidi mě předbíhají jako na běžícím pase, ale je mi to jedno, z kopce mi dělá problémy už i chůze, ale vidina finišerské vestičky mě žene dál. Konečně jsem zdolal nekonečné šestikilometrové klesání a mám před sebou poslední cílové metry v Chamonix. Na to, že je někdy po jedné v noci, je tu slušný počet lidí, fandí a povzbuzujou, zklamaně docházím do cíle, závodníci předemnou se radují z dokončení, mám z toho celého zajímavý pocit. Poslední pípnutí čipu a je konec, jsem v cíli CéCéČka, po bezmála sedmnácti hodinách, na devadesátémčtvrtém místě, beru jídlo, pití a jdu do kempu..

Po dlouhém spánku se probouzím do opět prosluněného dne, cítím se mnohem lépe, nohy mě sice bolí, ale první myšlenky jsou na to, že se v prosinci opět přihlásím, budu doufat ve štastný los a v srpnu 2014 se postavím opět na start CéCéČka s myšlenkou boje o tu vysněnou dvacítku!

Na závěr chci poděkovat za super vybavení a nepromokavé kalhoty na poslední chvíli od firmy Salomon, dále všem kteří mi fandili a sledovali průběh až do pozdních hodin, za všechny esemesky a zprávy na facebooku, ale hlavně Kubovi, Zbyňkovi a Kláře za super spolujízdu a kupu srandy!