Jan Weber: BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2013

Jsem sice v Itálii a nemám přesné informace, nicméně po přečtení „statistiky“ na www.beskydskasedmicka.cz, kde pisatel píše, že „Loňští vítězové by skončili až sedmí“ suše konstatuji:

  • loňští vítězové vyhráli také letos !
  • srovnávají nesrovnatelné – loňští vítězové závěr z důvodu 25 min. náskoku v Ráztoce „vyklusávali“
  • tento rok to byl „boj“ (také s rezervou) do konce a tak nakonec byli všichni rychlejší…
  • časy se mění a lidé se zdokonalují. Bude to takto dál. Hodina dolů nijak nepřekvapuje!

Co je důležité je to, že loňští vítězové – ŠTRYNCL i PETREČEK zrychlili a svůj titul, resp. vítězství letos zopakovali!
Patří jim za to poklona!

Honza Weber

Jan Zemaník: The North Face® Ultra-Trail du Mont-Blanc®

Když jsem se poprvé v roce 2010 procházel před výstupem na Blanc po Chamonix, plakáty o UTMB na každém rohu mě zcela uchvátily a v duchu jsem si říkal, že by to bylo něco, běžet takový závod. V té době jsem ještě o nějakém pořádném horském běhání neměl žádnou páru, spíš to byla taková myšlenka do budoucna, protože uběhnout sto killometrů po Alpách, bylo pro mě v té době něco nemyslitelného.

Časy se trochu změnily, po kopcích pořád lezu a navíc k tomu po nich i běhám, takže uběhnout sto kilometrů v Alpách není nic až tak nereálného. Je středa 28. a já sedím spolu s Jakubem Řídelem, Zbyňkem a Klárou Cyprovými v autě směr Chamonix na slavný TNF UTMB. V lednu jsem měl štěstí, vylosovali mě na tento závod, konkrétně na trať CCC se startem v italském Courmayeuru. Tuhle distanci jsem si vybral na základě doporučení od kamarádů, kteří zde už závodili. Jedná se o stokilometrový závod, který by měl být dosti běžecký a teoreticky by se tu dal zaběhnout i dobrý výsledek. Trať TDS není až tak běhavá a klasické UTMB, jo tak to si nechám raději na později!

Do Chamonix přijíždíme po dlouhé cestě ve čtvrtek odpoledne, jsem celkem v časové tísni, protože mě čeká zdlouhavá prezentace, ubytování a příprava na závod, na který musím odjet už v pátek v šest ráno. Stíháme ještě fandit našim finišerům trati TDS a hurá na prezentaci. Slušel by tomu zvláštní odstavec, povinná výbava je totiž kapitola sama o sobě. Nepromokavá bunda, nepromokavé kalhoty, dlouhý kalhoty, teplé triko, čepice, rukavice, obinadlo, čelovky, náhradní baterky, alu folie, mobil, nádoba na pití 1L, hrneček no prostě kupa věcí, které se musí donést na prezentaci, kde to zkonrolujou, dají vám číslo a čip a popřejou hezký závod. Zní to docela jednoduše, jen kdyby nebyla u prezentace fronta přes půl Chamonix. Pravda trochu přeháním trvalo to celé dvě hodiny, naštěstí jsme všichni prošli a mohli se jít ubytovat. Na poslední chvíli jsme našli super kemp, takový malý a skromný, pár minut od centra, kde pro nás bylo poslední volné místo. Stany byly postavané za pár minut, rychle najíst, nachystat se na závod, návštívit nové kamarády v nedalekém apartmánu a rázem bylo deset večer, nejvyšší čas jít spát (ráno mě totiž čekal budíček už v pět, protože v šest mi jel autobus na start do Courmayeur).

Vstávat ráno v pět kvůli odjezdu na start, který je až v devět, to je to poslední co se mi chtělo, ale neměl jsem na výběr. Sbaleno jsem měl z předchozího dne, takže ráno žádné zmatky jen jsme popadl batoh, doplnil pití a hurá do města na autobus. Odjeli jsme na minutu přesně, cesta do Courmayeuru uběhla celkem rychle (cca 40 min). Začínalo svítat, pohledy na okolní kopce byly fantastické, dal se tedy očekávat hezký závod, který by počasí nemuselo zkazit a hlavně by se nemusel zkracovat. V Courmayeuru jsem byl asi dvě hodiny před startem, taktak jsem našel kousek místa v teple nějaké recepce, kde bylo dalších asi padesát lidí a snažil se usnout. Moc se mi to nedařilo, všude byl hluk a zmatek, každý byl nervozní, na záchody byla několika minutová fronta. Snažil jsem se být celou dobu v klidu, prostě no stress a v duchu jsem si plánoval co a jak v závodě udělám. Dvacet minut před startem jsem byl na cestě do startovního koridoru a ejhle, chcaní..Všude fronty a všude plno lidí, stálo mě to dobrých pár minut než jsem našel vhodné místo, ale jít na start a cítit se v pohodě je prostě základ úspěchu. Tenhle úkon mě však stál zařazení hluboko do startovního pole a v duchu jsem si říkal: no do prdele. Úderem deváté bylo odstartováno, tempo mírné, ale v dálce už to draci mydlili vstříc kopcům. Snažil jsem se tím nějak netrápit a běžel si svoje. Počáteční kilometry po asfaltu jsem si užíval a prokousával se pomalu dopředu, při náběhu do terénu všichni trochu zvolnili a koho to před sebou nevidím. Má to cop, hezký zadek, velké tetování na noze, že by Fernanda? Je to tak, úvodní stoupání absolvuji společně se známou ultra běžkyní Fernandou Maciel, což byla záruka dobrého tempa pro začátek a slušné podívané.

První dvoutisícový kopec za mnou, super, vůbec nemám myšlenky na to, zjišťovat pořadí a dávám se do svého oblíbeného seběhu. Jde to dobře, daří se mi postupně předbíhat všechny závodníky i Fernandě jsem utekl. Na občerstvovačce doplňuji jen pití a běžím dál, začíná být pořádně teplo a spotřeba tekutin je dost veliká. Terén mi naprosto vyhovuje, je zvlněný dá se slušně běžet. Mám za sebou skoro 26 km a dobíhám na druhou občerstvovačku do Arnuvy. Zase tady nestrácím moc času, doplňuji pití a zkouším něco k jídlu, sýry a salámy super, citím se velice dobře, což je dobře před následujícím dalším dvoutisícovým kopcem. Atmosféra je úžasná, všichni fandí, vůbec nevím jak si v závodě vedu, ale snažím se na to zatím nemyslet. Stoupání na Grand Col Ferret je nekonečné, přichází první malá krizička, dávají mě asi dva závodníci a je mi tak trochu blbě. Vše si ale opět vynahrazuji v seběhu, kde předbíhám několik chlapců a zase to jde dobře.

V podstatě až do Champex-Lax, kde je občerstvení a je to asi padesátýpáty kilometr si závod neskutečně užívám, dobírám opět pití, jím a poprvé se tak nějak začínám zajímat, který asi jsem. Musel jsem se na to ptát asi třikrát ve dvou jazycích, protože jsem nemohl uvěřit, že jsem někde kolem dvacítky, přesně o takovém umístění jsem na startu snil. Měl jsem před sebou ještě asi čtyřicetpět kilometrů a začal jsem v hlavě spřádat taktiku a postup jak tohle umístění udržet. Základem bylo nějak extra nezrychlovat, jíst, pít a hlavně nedělat žádné kraviny! Celý úsek až do Trientu (72km) už nebyl tak v pohodě, byl zde jeden výrazný stoupák, který mi dal zabrat trochu víc, než jsem čekal a začaly zde menší křeče a pár lidí mě předběhlo, seběh už jsem si tolik neužíval. Na občerstvovačku v Trientu už jsem dobíhal zase docela v pohodě a nic mi nebránilo běžet dál do Vallorcine. Na každém kontrolním bodě už jsem svoji pozici docela řešil, ale pořád to bylo kolem té dvacítky, super!. Trochu jsem se děsil posledního kopce, měl opět přes dva tisíce, byl kousek od cíle a dala se tam čekat krizovka.

V seběhu před Vallorcine se už začlo stmívat a musel jsem vytáhnout čelovku, začal jsem být trochu nervozní, protože můj hlavní cíl byl, zvládnout závod do půlnoci, což se ale nezdálo vůbec nereálné, ba naopak. Tak jo Vallorcine, opět jídlo a pití a vstříc posledním kilometrům do Chamonix. Před posledním stoupákem jsem se chystal hodit do sebe tabletky proti křečím Anticramp, které mám odzkoušené, že fungují. Sahám do kapsičky a průser jako vrata, bohužel jsem v tom předstartovním shonu zapomněl hodit plátko tabletek do sáčku, takového kterej má nahoře tu pásku a chrání obsah před vlhkem a všechny tablety včetně brufenu se mi rozmočily na kaši. Přesně v tom místě a okamžiku odstartovalo mých nejdelších asi osmnáct kilometrů v životě. Dobíhám k asfaltce a vysoko nademnou vidím čelovky, kopec jako prase, nekonečné serpentýny. Na to, že je už docela tma, stojí a fandí tady hodně lidí a snaží se mě hnát dopředu. Nejde to, konec tečka, křečuju jako nikdy, občas musím i zastavit, tempo rapidně pokleslo. Banální věc, která trvá obvykle dvě-tři minuty se mění v zásadní problém. Je mi neskutečná zima, oblíkám se do Goretexu, bunda, kalhoty, čepice a ze zadu mě začínají dohánět další a další. Nejhorší okamžiky, které mohou nastat, hlava chce, ale tělo ne. Kilometry ubíhají velice pomalu spíš vůbec…Konečně jsem na vrcholu, vidím v dálce osvětlené Chamonix, běh je vyloučen, tak pajdam a hlavou se mi honí nejčernější myšlenky, jak to takhle můžu posrat. Úsek z Vallorcine do Chamonix měří asi 18 km, jdu ho asi šest hodin, lidi mě předbíhají jako na běžícím pase, ale je mi to jedno, z kopce mi dělá problémy už i chůze, ale vidina finišerské vestičky mě žene dál. Konečně jsem zdolal nekonečné šestikilometrové klesání a mám před sebou poslední cílové metry v Chamonix. Na to, že je někdy po jedné v noci, je tu slušný počet lidí, fandí a povzbuzujou, zklamaně docházím do cíle, závodníci předemnou se radují z dokončení, mám z toho celého zajímavý pocit. Poslední pípnutí čipu a je konec, jsem v cíli CéCéČka, po bezmála sedmnácti hodinách, na devadesátémčtvrtém místě, beru jídlo, pití a jdu do kempu..

Po dlouhém spánku se probouzím do opět prosluněného dne, cítím se mnohem lépe, nohy mě sice bolí, ale první myšlenky jsou na to, že se v prosinci opět přihlásím, budu doufat ve štastný los a v srpnu 2014 se postavím opět na start CéCéČka s myšlenkou boje o tu vysněnou dvacítku!

Na závěr chci poděkovat za super vybavení a nepromokavé kalhoty na poslední chvíli od firmy Salomon, dále všem kteří mi fandili a sledovali průběh až do pozdních hodin, za všechny esemesky a zprávy na facebooku, ale hlavně Kubovi, Zbyňkovi a Kláře za super spolujízdu a kupu srandy!

Slezský maraton 2013

V sobotu 17.srpna se v Beskydech konal druhý ročník Salomon Slezského maratonu. Start závodu byl situován do horské vesnice Dolní Lomná s národopisným areálem Matice Slezská. Na tři stovky běžců vyrazily v 9:30 vstříc téměř 42 km dlouhé trati s převýšením 1 800 metrů, která vedla mj. přes vrcholy Kozubová, Ostrý, Kalužný, Velký Polom a končila u horské chaty Skalka.

Velmi silné startovní pole se již v první půli závodu začalo tříštit a krystalizovat do cílové podoby. Ostré tempoRadima Kasalíka, které neotupila ani náročná závěrečná pasáž se sjezdovkou Severka, vyústilo v jeho vítězství ve skvělém čase 03:34:32. Druhé místo vybojoval Stanislav Najvert (03:40:24), který doběhl těsně před bronzovým Marcelem Žuškou (03:40:39).

Akce s příjemnou přátelskou atmosférou, kdy odpočívající doběhnuvší závodníci v cílovém prostoru fandí právě finišujícím pomalejším účastníkům, vyvrcholila večerním slavnostním vyhlášením vítězů v areálu Matice Slezské. Ředitel závodu Jan Weber ze Salomon-run osobně pogratuloval a předal ceny všem úspěšným závodníkům jednotlivých kategorií a přidal poděkování všem účastníkům a partnerům akce.

(text www.extremnizavody.cz)
Děkuji všem za krásný zážitek a těším se na příští setkání … !
Jan Weber