Vít Otevřel: Kysucká stovka, první závod ultra sezóny

Po své loňské první účasti na tomto závodě jsem se letos chystal na obhajobu. Už před startem se dalo tušit, že tento ročník bude náročnější, ať už tím že je více sněhu než loni nebo tím, že jde pro mě opět o první ultra sezóny a letos navíc hned týden po konci Lysa Cupu. Trasa měla pěkné parametry: délka 127 km a 5560 m pozitivního převýšení – pěkné proběhnutí po Kysucích.

Po startu jsem se nechtěl nikam hnát a začal jsem opatrněji. Patrik Hrotek s Ivanem Mudroňem vytvořili silnou dvojici a na chvíli se mi ztratili z dohledu. Kolem 10 kilometru jsem se na ně dotáhl a vytvořili jsme trojici. Musím zmínit úžasné značení celé trasy odrazkami, kdy stačilo posvítit před sebe a hned bylo jasné kudy dále. Pod Ľadonhorou byl první bufet (asi 32 km)…super obsluha a vývar. Tady byla trasa oproti loňsku trochu prodloužena, což bylo dáno změnou lokality prvního bufetu. Bohužel stejně jako loni jsme předběhli organizátory a opět jsme byli v Klubině bez bufetu.

Povrch trasy před stoupáním na Velkou Raču byl asi od 600 výškových metrů zmrzlý sníh pokrytý 5 až 10 cm vrstvou „čerstvého“ sněhu. Zmrzlý sníh byl relativně stabilní a celkem se dalo běžet jen sem tam jsme se propadli hlouběji. Stoupání na V. Raču začalo vyjetými kolejemi, které se vytratili a nezbylo než prošlapávat téměř až na Raču. Snažili jsme se při prošlapávání točit a šetřit síly. Po seběhu na Dedovku jsme využili možnost dát si polévku, mezi tím nás docvakli další dva Slováci (jeden z nich, Martin Halasz, s námi o něco později  doběhl společně do cíle). Využili jsme toho, že se taky občerstvovali a opět jim odběhli. Následoval nejdelší asfaltový úsek až do Oščadnice – nezáživné, naštěstí asfaltu bylo velmi málo. V Čadci opět bufet…doplnění jídla a pití…po delší době konečně něco jiného než voda. Už nás čekalo jen posledních necelých 30 km. Předchozí část trasy byla nahoru a dolů a teď už nás čekala „jen“ hřebenovka a poslední kopec z Nesluši přes Majtánky a Tábor do cíle v Kysuckém Novém Mestě. A právě v této části mezi Čadcou a Neslušou se zrodila moje krizovka. Šlo se relativně v pohodě a udával jsem tempo. Delší dobu jsem ale nedoplnil energii – nic jsem nesnědl (neskutečná školácká chyba) to se projevilo asi 7 km před cílem v Nesluši. Navíc nás doběhl Martin, který s námi pokračoval až do cíle. V Nesluši měl být poslední bufet. Na místě bufetu však nebyl nikdo z pořadatelů. Proběhl telefonát s pořadateli a auto s „bufetem“ jsme potkali pár set metrů níže. Musím poděkovat klukům za podporu ve zbytku trasy do cíle. I díky nim se mi povedlo obhájit loňské první místo. Do cíle jsme dorazili ve čtyřech v čase 18:52. I přes některé mouchy, kdy se pořadatelé nestihli přemístit na místo bufetu jde o jeden z mých oblíbených ultra – atmosféra v cíli, krásná a těžká trasa…

Na trati jsme si užili snad všechny možné povrchy: led, sníh, bahno, sucho a trochu asfaltu. I přes krizi v závěru hodnotím závod pozitivně – obhajoba se povedla a z krizové situace v závěru jsem si vzal zkušenost do dalších závodů.
Děkuji za podporu salomon-run.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.